Hana Sedláčková: I věda se musí umět dobře prodat

Rothmund-Thomsonův syndrom, protein RECQ4, oprava poškozené DNA – to byly pojmy, které jsem objevila, když jsem se chystala na setkání se studentkou brněnské Masarykovy univerzity Hanou Sedláčkovou. A bez mučení přiznávám, že pro mne představovaly velmi vzdálený svět. Na druhé straně jsem hořela zvědavostí a chtěla jsem alespoň trošku pochopit, na čem tato mladá a talentovaná biochemička pracuje a za co sklízí svá ocenění, z nichž nejčerstvějším je The Undergraduate Awards. To je označováno jako Nobelova cena pro mladé. Poté, co jsme se s Hankou usadily v kavárně uprostřed proskleného kampusu Masarykovy univerzity a vyměnily si prvních pár vět, bylo mi jasné, že mne nesrozumitelná debata nečeká. Tato dívka se zářivýma očima tráví sice většinu svého času studiem a především v laboratoři, ale ani chvíli mne nenechala na pochybách o tom, že biochemie může být nesmírně zábavná, zajímavá a může člověka nadchnout.

Andílci a dělníci

Hanko, začněme u té nobelovky pro mladé, kterou sis na podzim přivezla z Dublinu. Zvítězila jsi mezi 27 nejlepšími studenty, což bylo jen deset procent z původně přihlášených prací v kategorii věd o živé přírodě. O čem byla tvoje vítězná práce?

The Undergraduate Awards je celosvětově největší program pro studenty bakalářského studia. Moje bakalářská práce byla na téma Úloha proteinu RECQ4 při rekombinaci a opravě poškozené DNA. Proteiny neboli bílkoviny, kterých je v lidském těle několik druhů, plní důležité funkce. Jednou z nich je právě oprava poškozené DNA.

Většina z nás si pod pojmem DNA představí obrázek šroubovice a informaci o tom, že je základem všeho živého na Zemi. Proč se DNA poškozuje? Jak k tomu dochází?

Ano, nejznámějším obrázkem DNA je šroubovice, přesněji dvoušroubovice, ale to je spíše model, ve skutečnosti dosahuje DNA různých tvarů. My ji však takto zvětšenou při své práci vůbec nevidíme, pracujeme s roztoky, které DNA obsahují, a pomocí různých postupů ji můžeme vizualizovat anebo dokonce různě „štípat“, spojovat, množit a tak podobně. Poškozována je každý den vlivem různých faktorů, jako je například UV záření, chemikálie, ale také mohou vznikat chyby například během buněčného metabolismu. V jedné jediné buňce může vzniknout až sto tisíc poškození denně. Buňky však mají schopnost tuto DNA opravit. Opravných mechanismů je několik a klíčovou roli v nich hrají právě proteiny.

Teď už to začíná být napínavé. Dá se nějak jednoduše popsat, jak ten protein ví, kterou buňku má opravit a jak to udělá?

Já dělím proteiny na dvě skupiny. Jedněm říkám „andílci“, ty sledují DNA, a když dojde k nějakému poškození, zavolají ostatní proteiny. Těm říkám „dělníci“ a ti to poškození opraví. Protein RECQ4, který my studujeme, je jedním z těch „andílků“. Ví se o něm docela málo, ale zároveň je hodně důležitý. Pokud nefunguje správně, dochází k závažným genetickým onemocněním. Rozhodli jsme se ho pomocí biochemie studovat úplně od začátku. Pokud u DNA dochází k různým opravám, vznikají zvláštní struktury. Zjistili jsme, že právě ten náš „andílek“ se nejvíce váže na křížové struktury DNA. A nejen to! On do toho místa přivede jiný protein, který tu křížovou strukturu rozštípne, a tím vznikne naše známá dvoušroubovice. Různě rozvětvené struktury DNA (do kterých patří i ta křížová) se nesmí v buňce příliš hromadit, protože by mohly způsobit genomovou nestabilitu, která je často původem rakoviny.

Chci se naučit dobře mluvit před lidmi a umět jednoduše vysvětlit i složité věci. I ve vědě totiž platí, že pokud to „neprodáte“, tak to nemůžete dělat.

Od biochemie k biologii

Čím se budeš zabývat teď, když jsi bakalářskou práci dopsala? Výzkum skončil?

Tento výzkum zdaleka nekončí. Nyní chceme pokračovat dál a dopodrobna zkoumat, jak vše funguje. Dosud jsme vše dělali jen ve zkumavkách pomocí biochemie, ale nyní bychom se chtěli posunout dál a pomocí biologie sledovat, jak spolu tyto proteiny interagují přímo v lidských buňkách. To by postupně mělo vést k úvahám nad efektivním způsobem léčby genetických onemocnění, která vznikají, pokud RECQ4 nefunguje v buňce správně.

Všechno, na čem nyní pracuješ, se točí kolem tohoto problému?

Naše laboratoř je zaměřena na opravu poškozené DNA, takže se to točí kolem oprav a kolem DNA, ale nepracuji jenom na tom svém proteinu, ale i na jiných projektech.

Znamená to tedy, že když spolužákům skončí výuka a mají volný čas, tak ty odcházíš do laboratoře?

Do laboratoře chodím každý den. Teď je zkouškové období, takže spolužáci tráví čas doma, někteří dokončují diplomku a také tráví čas v laboratoři. Já nyní pracuji na více projektech a nemohu si ani vzít volno. Taková dovolená je pro mě poměrně složitá věc.

Skvělá základka je základ

Kdy tě přírodní vědy poprvé nadchly? Bylo to na gymnáziu nebo dříve, na základní škole?

Už na základní škole nás dokázala paní učitelka, která vedla biologický kroužek, nadchnout pro přírodu. V kroužku jsme se zabývali botanikou, zoologií i ekologií. Chodila jsem na skvělou základní školu, kde se učitelé žákům opravdu věnovali. Když jsem přišla na gymnázium, zaskočil mne poněkud „studený“ přístup. Učitelé nás naučili, co bylo potřeba, ale nad rámec výuky se o nás, až na pár výjimek, příliš nezajímali. A zrovna biologie mne na gymnáziu nebavila. Každou hodinu jsme totiž psali a psali a psali, často jsme od vyučujících slýchali, že „nestíháme“ osnovy.

Tvůj zájem o biologii naštěstí nezmizel. Co tě znovu nastartovalo?

Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem se díky biologické olympiádě dostala na přírodovědné soustředění, které pořádala Karlova univerzita. Zaujala mne přednáška z molekulární biologie. Díky ní jsem pochopila, že podstatou všeho živého je právě DNA. Začala jsem hledat, jak bych mohla do tohoto oboru proniknout, a objevila jsem JCMM – Jihomoravské centrum pro mezinárodní mobilitu. Zde jsem měla příležitost ucházet se o stáž na vysoké škole. Bylo tam několik témat a mezi nimi i téma docenta Lumíra Krejčího Oprava poškozené DNA. Napsala jsem mu tedy, že se mi téma líbí, a on mne pozval do laboratoře.

Láska k laboratoři na první pohled

Vzpomeneš si na své pocity, když jsi do zdejší laboratoře poprvé vstoupila?

Tehdy nebyl kampus ještě dokončený, bylo tu staveniště a trvalo mi asi půl hodiny, než jsem laboratoř našla. Jakmile jsem ji však uviděla, věděla jsem, že to chci zkusit! Laboratoř byla úplně jiná, než jaké jsem do té doby viděla, plná mladých lidí a moderních přístrojů. K dobrému pocitu přispělo i to, že docent Krejčí uměl složité téma vysvětlit jednoduchým způsobem. Tehdy jsem přišla s tím, že se zajímám o molekulární biologii, on mi vysvětlil, že se zabývají hlavně biochemií, a půjčil mi knížku Oprava poškozené DNA. Na stáž mne přijal a já jsem začala do laboratoře pravidelně docházet.

Jak jsi vplula do nového prostředí?

Zpočátku jsem měla možnost zkoušet si vše, co dělají jednotliví lidé v laboratoři, každý den jsem pracovala s někým jiným. Bylo zajímavé zjistit, že stejnou věc dělá každý trochu jinak. Postupně jsem vypozorovala, kdo je na co „machr“, a ledacos jsem i okoukala. Začínala jsem pod vedením magistry Zdenky Bartošové a po jejím odchodu už spadám přímo pod docenta Krejčího. On je vlastně takový můj „trenér“, který mi dává stále náročnější úkoly, podobně jako tomu je ve sportu.

Co tě v laboratoři nejvíc nadchlo?

Určitě chladovka. To je místnost, ve které jsou 4 °C, kvůli práci s proteiny. Už jenom příchod do této místnosti, kde je zima a velké přístroje, na kterých se získávají proteiny z buněk, je zážitek. A nejlepší je, když se mi podaří získat z buněk právě protein, který chci. V jiné místnosti je naopak 37 °C. Tam se zase kultivují bakteriální kultury.

Vyzkoušejte, co můžete

Přestože jsem laik, dokázala jsi mi hezky vysvětlit, co vlastně děláš a co je podstatou tvého výzkumu. I tohle ses musela naučit?

Hned v prvním ročníku mne docent Krejčí poslal na konferenci, kterou pořádala firma Sigma. Tenkrát jsem si řekla, že nebudu prezentovat složitě, protože biochemie je tak složitá, že i pro biologa je řada věcí těžko srozumitelných. A získala jsem ocenění za nejlepší prezentaci.

Také učím v Bioskopu, což je vědecké výukové centrum MU. Chci se naučit dobře mluvit před lidmi a umět jednoduše vysvětlit i složité věci. I ve vědě totiž platí, že pokud to „neprodáte“, tak to nemůžete dělat.

Na základní škole, do které jsem kdysi chodila, jsem udělala nyní dvě přednášky pro děti. K tomu mne inspirovala moje sestra. Žáci si vyzkoušeli jednoduchým způsobem pracovat s DNA, líbí se jim to, jsou nadšené. Překvapily mne i jejich plány do budoucna. Ve třídě, kde je většina kluků, jich hodně chce jít na strojařinu. Což je skvělé, protože za nás převládaly ekonomky, gymnázia a podobně.

Co je podstatné pro to, aby se děti na základní škole správně rozhodly o dalším studiu?

Vyzkoušet si co nejvíc věcí. Dnes existuje spousta možností. Jen tady v Brně je JCMM, VIDA, náš Bioskop. Děti mohou jít na různé exkurze, letní školy, přednášky. Důležité je zjistit také, co člověka nebaví. Samotné předměty ve škole moc nenapoví a velký vliv má také osoba učitele, který daný předmět učí.

Spolupracuješ v rámci svých projektů také se zahraničními univerzitami?

Když jsem dopsala bakalářskou práci, odletěla jsem na měsíc do Dánska. Mají tam už zavedený systém pro zkoumání toho „mého“ proteinu přímo v buňkách. Chodila jsem tam do laboratoře a zároveň jsem se učila na státnice. Ty jsem dělala hned po návratu. Bylo to celkem náročné období, ale vyplatilo se to. Publikovali jsme už tři články, včetně mojí bakalářské práce. Každý, kdo má u nás v laboratoři svůj projekt, spolupracuje s nějakou zahraniční univerzitou. Například s univerzitou v Oxfordu, Curychu, s univerzitami v USA. Spolupráce funguje velmi dobře.

Do Oxfordu, Kodaně nebo Heidelbergu?

Co plánuješ dál?

Od ledna 2017 bych chtěla pokračovat doktorským studiem v zahraničí. Mám vyhlédnuté tři špičkové laboratoře. V Oxfordu, v Kodani a v Heidelbergu. Teď jen čekám, jak to dopadne, zda vedoucí těchto laboratoří budou mít místo, čas a peníze, aby mne mohli přijmout.

A tvoje koníčky?

Baví mne hodně věcí. Ráda čtu, a to i klasickou literaturu, naposledy například Annu Kareninu. Jsem nadšená z toho, jak je to nadčasové dílo. Četla jsem i Pána prstenů, Hobita a další knížky od Tolkiena, myslím, že je to génius. Dojíždím každý den ze Svatobořic u Hodonína, a tak mám během cesty na čtení dost času.

Ve Svatobořicích to hodně žije folklorem. Máš kroj?

Kroj mám a každoročně u nás chodím s celou rodinou na hody. Dříve jsme stihli více folklorních slavností, nyní už nezbývá čas, ale hody si ujít nenechám.