Děti baví jen smysluplné projekty

Představte si slévárnu a v ní děti z mateřské školy. Ve společnosti Beneš a Lát to už nikoho nepřekvapí. Za osm let prošly jejím provozem desítky tříd školáků a předškoláků. O tom, jak mohou firmy dětem zprostředkovat kontakt s průmyslovou realitou, proč jsme po roce osmdesát devět rezignovali na manuální zručnost žáků a efektivní výuku exaktních věd a že není nikdy pozdě věci změnit, jsme si povídali s ředitelem firmy Beneš a Lát a tatínkem žáků školou povinných Lumírem Al-Dabaghem.

Kdo přišel s nápadem seznámit se slévárenským provozem předškolní děti? Nebáli jste se o jejich bezpečnost?

Na samém počátku, když jsme ještě sídlili v Průhonicích a oslovilo nás vedení tamní mateřské školy, zda by k nám mohli přijet s dětmi na exkurzi, trochu jsme zaváhali, zda dokážeme bezpečnost tak malých dětí zajistit. Ale říkal jsem si, že děti si přirozeně vybírají jen profese, které kolem sebe vidí a mají s nimi zkušenost. Proto bychom jim měli ukazovat i takové, které potřebuje náš průmysl, ale s nimiž se běžně nesetkávají. A byl jsem velmi mile překvapen.

Čím?

Že byly malé děti mnohem ukázněnější než teenageři a pak mě potěšily tím, jaký dojem na ně prohlídka udělala. Když měly na konci školního roku nakreslit svůj největší zážitek, mnohé namalovaly peklo s našimi tavicími pecemi. Uchvátil je oheň, všudypřítomný hluk, naše slévárenské vybavení. Časem zapomenou, kde to viděly. Ale až se budou v deváté třídě rozhodovat pro nějaký studijní nebo učební obor, třeba se jim z podvědomí návštěva u nás vybaví a aspoň někteří se přikloní k technické specializaci.

Nepodceňuji intenzitu zmíněného zážitku, ale u patnáctiletých dětí většinou rozhodují o volbě povolání nebo typu studia rodiče a ti chtějí mít doma právníky, lékaře, možná programátory nebo top manažery všeho druhu. Myslíte, že změní názor?

Posun v rozhodování rodičů určitě nastal, ale nemyslím si, že to je tím, že k nám jejich děti přišly na exkurzi. Mnoho rodičů, s nimiž jsem se potkal, si stále víc uvědomuje, že pracovní příležitosti jsou především v technických oborech. Tajně doufáme, že vzbudíme-li zájem dětí o techniku už ve školkách, neopustí je ani později, až se budou rozhodovat o svém profesním zaměření.

Oživení technické tradice jsme zaznamenali i u prodeje stavebnic, které představují první stupeň opravdového konstruktéra. Když jsme v roce 2005 koupili krachující závod Vista Semily, byl zájem o stavebnice obecně nízký. Dokonce i Lego mělo veliké starosti. V posledních letech je situace úplně jiná. Rodiče se víc zajímají o kreativní hračky a jsem rád, že jsme i my mohli přispět k renesanci tradiční české stavebnice. Dnes máme dokonce fankluby, jejichž členové zahrnují pracovníky naší továrny v Sutici u Semil novými návrhy modelů a úprav.

Vzpomínám si, že jste říkal, že do roku osmdesát devět byla Vista největším výrobcem nákladních autíček.

Ano, to je pravda. Za minulého režimu se na naše modely „tatrovek“ v řadě Monti System stály fronty. V současné době vyrábíme přibližně sedmdesát modelů nákladních autíček různých značek v ročním objemu 25 tisíc kusů a každý rok se snažíme představit alespoň jeden nový model nebo modifikaci. Těch nejúspěšnějších modelů vyrábíme šest až sedm tisíc ročně. Při výrobě dodržujeme standardy výroby typické pro automobilky. Jednotlivé komponenty autíček se vyrábějí s přesností na setiny milimetru a kvalitáři ve zkušebně ověřují shodu dílků s výkresovou dokumentací. Půvab Monti Systemů spočívá v tom, že se skládají bez lepidla. Proto musí dokonale pasovat, takže se ani Číňanům nechce do kopírování. Podobné je to u naší nejúspěšnější stavebnice Seva, která je určena především menším dětem.

Mít tak svého Melicha

Nedávno jsem měla možnost podívat se do ZŠ Poříčany na Kolínsku, kde vaše firma iniciovala a sponzorovala rekonstrukci a část vybavení školních dílen. Století informačních technologií a ponky, svěráky a nářadí, jaké se používalo za našich rodičů a prarodičů? Co vás k tomu vedlo?

Dnes už nejsou dílny jen o kladivu, pilníku a šmirglpapíru. Důležité je propojení manuální zručnosti s moderními technologiemi. Proto jsme poříčanské základní škole pomohli s výběrem 3D tiskárny. Žáci ale nevidí jen výsledek. Seznamujeme je i s procesem přípravy a výroby, jako je založení materiálu, dávkování, řízení jednotlivých operací a podobně. Na vlastní oči vidí, jak se polotovar řeže, lepí, brousí, až vznikne produkt, který je v souladu s výkresovou dokumentací.

Největším problémem nebývá materiální zázemí, ale nedostatek mistrů odborného výcviku. Kde jste sehnali lidi, kteří by to žákům ukázali a vysvětlili?

To je asi největší náš příspěvek k projektu. Jako každá firma máme takových odborníků řadu. Například vedoucí centrální údržby pan Luděk Melich. Má nejen profesní schopnosti, ale i dar zaujmout.

Jak to tedy děláte?

Hned na první hodině jsme si všimli, jak moc se odlišuje svět průmyslu a svět školy. Uplatnili jsme zaškolovací proceduru, říkáme jí slévárenská akademie, kterou využíváme při zaškolování nových pracovníků, aby byli co nejdříve produktivní a vydělali si. Ta spočívá v tom, že týmu tak maximálně pěti lidí poskytneme malý teoretický základ, a pak se každému věnujeme individuálně, aby co nejrychleji získal potřebnou dovednost. Na konci hodiny byla třída doslova „v rozkladu“. Samozřejmě, protože učitel musí pracovat v obráceném sledu. Potřebuje většinu hodiny udržet pozornost celé třídy: předává jí znalosti a až na konci individuálně doladí případné nejasnosti a nepochopení. Kombinace obou postupů přinesla ovoce: rodiče i děti hodnotili hodinu jako jednu z nejzajímavějších.

Asi jste měl trochu štěstí, že váš nápad padl na úrodnou půdu. Ředitel ZŠ Poříčany je přece technik.

Ano, přístup v Poříčanech byl neobyčejně vstřícný. Celou akci jsme realizovali poměrně rychle a hladce hlavně díky řediteli školy. Na podobný zájem jsme ale narazili i v základních školách v Mimoni a Semilech, kde máme závody, a v 6. ZŠ Kolín. Tam se dokonce žáci osmých a devátých tříd spolu s vrstevníky z 1. ZŠ Kolín a se studenty tamější Střední průmyslové školy strojní loni zúčastnili mezinárodní soutěže 4x4 Land Rover.

Vyzkoušet si teorii v praxi

Všimla jsem si na YouTube, že vaše společnost patří mezi partnery této akce. O jakou soutěž jde a v čem jste s nimi spolupracovali?

Land Rover 4x4 in Schools je soutěž s terénními RC modely. Soutěžící musí umět s modely nejen jezdit, ale sami je vyrobit podle vlastní výkresové dokumentace a nakonec připravit i návod k použití. Naše firma vyrobila formu, do níž si členové týmu přišli odlít pod dohledem našich mistrů středy kol a na CNC soustruhu je obrobili. Studenti střední školy jsou již specializováni, ale pro žáky základních škol byla tato praktická zkušenost inspirativním momentem, až se budou rozhodovat, jaký obor si vyberou. V příležitosti vyzkoušet si teorii v praxi spatřuji smysl celé aktivity.

Na podobné myšlence chceme koncipovat rovněž náš projekt technické spolupráce se ZŠ Poříčany. Předmět dílny běží teprve rok, takže je ještě brzy objektivně zhodnotit jeho přínos. Na začátku jsme si s panem ředitelem stanovili kritérium úspěchu: pokud časem vznikne poptávka ze strany dětí a rodičů po dobrovolném modelářském kroužku, pak měla naše mise smysl. Moje vize je pomoct v horizontu pěti až deseti let jeho členům vyrábět na 3D tiskárně nejen plastové, ale i kovové komponenty a využít je pro konkrétní projekt. Třeba panáčka pro let do vesmíru. Cílem je, aby děti pochopily, že při dodržování technologických postupů mohou při propojení nových technologií a manuální zručnosti dosáhnout stanoveného projektového cíle.

Kybernetika už na základku

Jste sice pořád tak trochu kluk, který si rád hraje, ale nejspíš se také někde inspirujete. Kde?

Stavebnice mě bavily už jako kluka, nyní je, když to jde, skládám se svými dětmi a báječným zážitkem bývají mé cesty na mezinárodní veletrh hraček Toy Fair v Norimberku. Kromě jednání s obchodními partnery tam mohu sledovat nové trendy v oboru a trochu si i pohrát.

U předních světových výrobců hraček již dochází k propojení produkce s principy Průmyslu 4.0. Každoročně vnímám dechberoucí posun v robotice. Když jsem na minulém veletrhu spatřil humanoida, vybavily se mi mé zážitky s prvním počítačem. Díky tomu, že otec je cizinec, měli rodiče možnost pořídit mně a bratrovi počítač již v roce 1984. Seděl jsem nad klávesnicí a kreslil na černobílé obrazovce v basicu kruh. Vzpomněl jsem si, jak se tehdy rodiče drbali na hlavě, co to za fantastické peníze koupili, a přemýšleli, jestli neudělali chybu. Ale já jsem byl štěstím bez sebe. Byť se z nás s bratrem nestali zakladatelé Microsoftu, ohromně nás to nakoplo a výrazným způsobem formovalo naši budoucnost.

V čem spatřujete největší rozdíl v přístupu k informačním technologiím mezi dětmi a dospělými?

Moje generace čtyřicátníků je limitována vlastní zkušeností a dívá se na digitální technologie prizmatem výpočetní techniky. V robotice se posouváme o úroveň výš – do oblasti kinematiky. Naprogramovat robota tak, aby se požadovaným způsobem pohyboval a plnil naše zadání, vyžaduje mnohem komplikovanější přístup. Proto je důležité, aby se děti seznamovaly se základy kybernetiky již na základní škole. Ve chvíli, kdy začnou ovládat a instruovat robota, zažijí přesně to co já, když jsem v basicu programoval a nakreslil kruh na malém monitoru.

Důležité je propojení manuální zručnosti s moderními technologiemi.