Ludvík Martínek: Ocelařina je vášeň

Kdyby mi bylo patnáct, neměnil bych.

Ludvík Martínek, vedoucí elektroocelárny Metalurgie ve firmě ŽĎAS, se ocelařině věnuje celý život. Když vzpomíná na mládí, používá výraz „učedník“ a z jeho vyprávění je cítit skutečná vášeň pro ocelařinu i obrovská úcta k tomuto řemeslu. „Když jsme se v učení, někdy okolo roku 1970, poprvé dostali k odpichu jedné z vysokých pecí oceláren Poldi v Kladně, ocitli jsme se uprostřed kouře, jisker a fyzické dřiny. Dnes je všechno úplně jinak, ale lidé, kteří se do oceláren nedostanou, většinou netuší, kam až se tento obor za posledních dvacet let posunul.“

Léta učednická

Kdo rozhodl o tom, že budete studovat obor hutník, ocelář? Vy, nebo rodiče?

V době, kdy nám bylo okolo 11 let, dělali jsme, jak už to tak bývá, s kamarády lumpárny. Někde jsme objevili staré vyřazené autobaterie a nenapadlo nás nic lepšího, než z nich vyndat olověné desky a zkoušet je roztavit. Povedlo se nám to! Ve stráni jsme vytvořili pec a dokonce jsme si z hlíny dělali formy. Tam někde mne tavení kovů začalo bavit.

A když jste jako učeň přišel do tehdejší Poldovky, co vás tam nadchlo?

Živě si pamatuji, jak nás tehdy naši mistři vzali nahoru na vysokou pec. Byla vyšší než 50 metrů a úplně nahoře nad sazebnou byly lapače plynu a nad nimi dvě roury spojené lávkou, která visela na řetězech. To bylo velké dobrodružství, stejně jako odpichy pecí. To je ten okamžik, kdy z pece vytéká roztavený kov.

Jak často jste během učení chodili do ocelárny?

V průběhu tříletého učebního oboru jsme první dva roky měli teorii. Začínali jsme s pilníkem v ruce a postupně jsme získávali manuální zručnost. Ve škole jsme měli klasické předměty; češtinu, chemii, matematiku. Podstatné však bylo, že ve třetím roce učení, a to už jsme teoreticky znali základy ocelařiny, jsme chodili „do stavu“. Pokud některý z šesti pracovníků na peci onemocněl, my jsme jakožto učedníci chodili na směnu místo něj. Dostávali jsme za to i nějaké peníze. Poznali jsme tak nejen samotnou práci, ale i tým lidí, se kterými bychom v budoucnu pracovali. Ocelárny v Kladně měly tenkrát více než 20 tisíc zaměstnanců a bylo tam hodně učedníků různých oborů. Dnes se tomu říká duální vzdělávání, ale znamená to totéž – kombinaci teoretické výuky s praktickou. Je to nejlepší systém, vždy fungoval.

Když jsme složili teoretické i praktické zkoušky, sešli se všichni vedoucí směn z oceláren v Poldovce na učilišti a vybírali si k sobě učedníky. Mezi jednotlivými učebními obory se tehdy pořádaly soutěže. Byly v nich zahrnuty jak odborné znalosti, tak i praktické zkoušky. Pro učedníka měly několik efektů. Mohl získat týden prázdnin navíc placený firmou.

A vyhrál jste?

Ano, my jsme se spolužáky tehdy vyhráli a strávili jsme krásný týden na přehradě na Horní Bečvě.

Čtyřicet let ve ŽĎASu

Tady ve ŽĎASu jste 40 let. Viděl jste tedy proměnu slévárny z té staré podoby na dnešní moderní provoz. Co je jinak?

Jiné je téměř vše. Vždy 1. května má ŽĎAS Den otevřených dveří a chodí se sem dívat také pár bývalých tavičů. Těm je dnes okolo 80 let. Obdivují moderní zařízení, způsob obsluhy pece, vidí, že se vše od základu změnilo.

Dnešní tavič (správný název profese je tavič-operátor-metalurg) má před sebou tři řídicí panely s monitory, na kterých sleduje jednotlivé sekce, díky průmyslové kameře vidí, co se děje v uzavřené pánvi. Většinu času tráví v klimatizované místnosti a má pod kontrolou celý technologický proces výroby oceli. Od obloukové pece přes pánvovou pec až po vakuování. A konkrétně pro vakuování má schéma na několika obrazovkách.

Můžete nám stručně říct, co je to vlastně to vakuování a jak jste se tehdy obešli bez počítačů a automatických zařízení?

Popíšu velmi stručně, jak na sebe navazují zařízení při výrobě oceli. V obloukové peci se pomocí elektrického oblouku roztaví materiál, většinou je to kvalitní ocelový šrot. Poté se tavenina přelévá do pánvové pece, kde se záměrně přimíchávají různé příměsi, a to podle toho, jaké vlastnosti chceme u oceli docílit. Může se tedy přidávat například molybden, mangan, nikl, chrom, vanad nebo křemík. V tuto chvíli jsou však v roztavené oceli i různé nežádoucí plyny. Například vodík, kyslík nebo dusík. Kdyby tam zůstaly, ocel by nebyla kvalitní. Dříve se to řešilo velmi složitě a třeba právě vodík se různými tepelnými postupy odstraňoval i tři týdny! Dnes je to tak, že se pánev s tekutou ocelí hermeticky uzavře a vznikne tam obrovský podtlak, který tyto plyny z oceli odstraní. Trvá to jen půl hodiny.

Vidím, že výroba oceli je hodně složitá alchymie. Máte ještě nějaký zajímavý příklad?

Koncem 80. let jsme měli za úkol vyrobit druh oceli, ve které byly přípustné koncentrace síry a fosforu maximálně 0,014 %, tedy opravdu hodně málo. Tenkrát to připadalo tavičům neuskutečnitelné. Nakonec se výroba povedla, ale byla to velmi náročná práce a taviči se nadřeli, protože museli různé přísady házet do roztavené oceli ručně lopatou. Přidávalo se tam hodně vápna, stahovala se struska atd. A dnes? Máme plně automatické zařízení, je to tzv. multifunkční kopí. Toto zařízení umí strusku napěnit a fosfor s ní odtéká pryč.

Znamená to, že se dnes vyrábí lepší ocel než dříve?

Samozřejmě. Vyrábíme 2500 až 3000 druhů oceli. ŽĎAS dnes určitě umí vyrobit i takové druhy, které dříve vůbec nebyly možné. Vyrábíme jak obyčejné oceli, tak i nejšpičkovější materiály. Asi čtvrtina z nich jsou nerezavějící oceli. Jsou drahé a zákazníci si je dnes žádají.

Proč se dát na ocelařinu

Co může dnešní kluky na ocelařině nadchnout? Jak vidíte současný svět metalurgie vy očima 15letého kluka?

Kdybych se podruhé narodil, šel bych do toho znova. A dokonce bych měl dnes větší jistotu, že když se budu učit, bude můj pracovní život zajímavý a kariérní postup daleko rychlejší. Věděl bych, že nebudu bez práce, že si vydělám zajímavé peníze, že budu pracovat v týmu, v partě. A hlavně bych věděl, že budu vytvářet věci, které jsou opravdu jedinečné a jdou do celého světa.

Na které nejzajímavější odlitky si vzpomenete?

Dodávali jsme odlitky pro CERN. To je obrovský urychlovač částic ve Švýcarsku. Pokud nevíte, o co jde, podívejte se na internet, budete překvapeni. Nebál bych se říct, že to už jsou věci na úrovni kosmického výzkumu. Odlévali jsme části ruského kola pro Londýn, naše odlitky i výkovky jsou v největší vodní elektrárně v Jižní Americe. Výkovky vážily okolo 7 tun, lopatky turbín kolem 40 tun. Ve ŽĎASu umíme také odlévat zvony. V létě roku 2002 prasklo srdce největšího českého zvonu, umístěného v pražské katedrále svatého Víta. Podle 300 let starého vzoru bylo v moderním provozu kovárny ŽĎAS vyrobeno srdce nové.

Takže to vůbec není jednotvárná práce. Jak jsou dělníci u vás v ocelárně hodnoceni?

Tavba probíhá každé čtyři hodiny, ovšem každá je vlastně originál. Od roku 1951, kdy při založení továrny udělala pec první tavbu, nenajdete dvě stejné. Tři tisíce značek oceli mají sice nějaké předepsané složení, do kterého se tavič-operátor-metalurg musí trefit, ale od začátku až do konce nejsou ty cesty stejné. Metalurg se tedy určitě nenudí. Naši nejpřednější dělníci na pánvové peci nebo u vakuování mají nejvyšší dělnické třídy a jejich roční výdělek se pohybuje na úrovní okolo 400 tisíc roční hrubé mzdy.

Co byste doporučil klukům a jejich rodičům, kteří váhají?

Myslím si, že pro kluka je dnes ideální, když se vyučí. V jakékoliv branži. Má-li zájem o práci, může se dobře uživit. A když bych hovořil o naší firmě, mladý učeň se určitě uplatní, a bude-li chtít studovat dál, firma mu to umožní a podpoří ho. V roce 1990 jsem tady byl jediný inženýr, dnes má na elektroocelárně skoro polovina technicko-hospodářských zaměstnanců vysokoškolské vzdělání, je tu několik Ph.D. Ocelařina tedy nezahrnuje jen dělnické profese. Máme tady člověka, který přišel po škole, vyučil se, během tří let se propracoval na pozici parťáka a měl zájem studovat. Vystudoval bakaláře, inženýra i Ph.D., vše při zaměstnání.

Dnes má naše metalurgie velmi vysoký kredit, a to nejen doma, ale i ve světě. Bez mladých lidí, kterým bychom svoje zkušenosti mohli předávat, to však dál půjde jen stěží.

Za rozhovor děkuje Vlasta Piskačová