Naše robotická ruka udělá palačinku nebo míchaná vajíčka

Prosedí hodiny u počítače, ale hry ho na rozdíl od spolužáků nezajímají. Řeč je o šestnáctiletém Janu Czapkovi z Plzně. Student Střední průmyslové školy elektrotechnické má za sebou projekty, za které by se nemusel stydět ani zkušený technicky zaměřený odborník.

Honzo, jak by ses představil?

Tohle je asi nejhorší otázka. (smích) Jsem normální kluk, kterého baví elektrotechnika, programování, počítače, stále se snažím vymýšlet něco nového, co by třeba i mohlo lidem ulehčit život.

Kdy ses začal zajímat o techniku?

Bylo mi asi dvanáct, takže to vlastně tak dávno není. Dostal jsem k Vánocům modelářskou železnici a v tu chvíli mi došlo, jak moc mě to baví. Musel jsem postavit koleje, všechno zapojit, rozblikat světýlka, nastavit ovládání, vymodelovat okolí. Ohromně mě to chytlo.

Co bylo pak?

Pak jsem začal chodit na kroužek arduina do plzeňského Centra robotiky – tam jsem se naučil základy elektrotechniky, základní pojmy programování. Pokračoval jsem i do kurzů pro pokročilé. Netrvalo dlouho a v Centru robotiky jsem dostal brigádu, pomáhal jsem učit děti na příměstských táborech zaměřených na arduino a lego roboty. No a v současné době jsem se posunul do dalšího úseku spadajícího pod Správu informačních technologií města Plzně – Drony SITMP.

Drony tě asi musí hodně bavit, co vytváříš?

Pracuju na vývoji měřicích zařízení používaných například při různých revizích mostů, věnuju se také testování požárních hlásičů, pomáhám s kroužky – sestav si dron nebo robota.

Co je k tomu třeba za znalosti?

Určitě dost programování plus elektrotechnika, znát součástky, základní senzory, rádiové přenosy atd.

Kde tyhle znalosti sbíráš? Je ti šestnáct a určitě jste tohle všechno ve škole neprobírali…

Určitě. Základem byly kroužky, které jsem absolvoval, hodně informací si hledám sám na internetu nebo v knížkách. Při realizaci jednoho z projektů jsem komunikoval s vyučujícími na Západočeské univerzitě v Plzni, jinak se ptám odborníků na webu.

Mluvíš o projektech, představ nám nějaké.

Momentálně dělám na chytré domácnosti, tam je celá řada věcí. Naprogramoval jsem rolety, aby se automaticky zatahovaly a vytahovaly, dokážu ovládat na dálku rozsvěcení a zhasínání světla, zalévají se mi samy kytky, sestavil jsem meteorologickou stanici. Tohle všechno se dá ovládat hlasem, přes internet nebo aplikací v telefonu.

To zní zajímavě, jak funguje například zalévání kytek?

V květináči je umístěný senzor vlhkosti, když vlhkost klesne pod určité procento, spustí se čerpadlo, ze kterého je vyvedený přívod do květináče, a napustí tolik vody, kolik je třeba. No a potom mi na můj mobil přijde SMS, že je zalito.

Tohle jsi vymyslel proč?

No, to je jednoduché. (smích) Máma nadávala, že mám v pokoji kytku, na kterou nedosáhne, že ji musím zalévat já. No a mně několikrát málem uschla. Tak jsem si řekl, že tohle bude jistější a pohodlnější. No a ta SMS, že je zalito, chodí pro jistotu i mámě.

Vymýšlím věci, které by mohly lidem ulehčit život.

Mluvil jsi o tom, že všechny tyhle věci můžeš ovládat hlasem, to už vypadá celkem složitě.

Ani ne. Dá se využít předloha od Googlu, ta už umí využít syntézu řeči i ji rozpoznat, použil jsem tuhle základní platformu. Pak jsem to konzultoval s vyučujícími na Západočeské univerzitě v Plzni a všechno upravil pro svoje potřeby, mimo jiné můžu přepínat mezi několika světovými jazyky.

Jakou máš motivaci tohle všechno dělat?

Jednak to usnadňuje život, jednak mě to baví a je v tom i dávka soutěživosti.

Máš ještě nějaké další projekty?

S kamarádem ze školy vytváříme robotickou ruku. Je to trochu větší ruka, než je reálná velikost, vytištěná na 3D tiskárně. Učíme ji například udělat palačinky nebo míchaná vajíčka. Už je celkem šikovná, i když je pravda, že občas se netrefí do pánvičky.

Myslíš, že by robotická ruka mohla pomáhat lidem s omezenou pohyblivostí?

Myslím, že ano, stačí spustit program a ruka funguje automaticky. Mohl by to být velký pomocník. V současnosti už pracujeme na třetí verzi, která má větší přesnost, takže uvidíme, kam až se to posune.

Neříkají ti učitelé, že jsi se znalostmi dost napřed?

Někdo říká, že o pět šest let, nevím.

Určitě už tě napadlo poměřit síly s ostatními. Máš za sebou nějaké soutěže?

Něco už ano, vyhrál jsem soutěž pořádanou Plzeňským krajem – Řemeslo má zlaté dno. V konkurenci desítek výrobků jsem zvítězil dva roky po sobě, poprvé s interaktivní mapou Plzně a podruhé s chytrým robotem, který uměl základní manuální úkony a rozpoznával základní řeč. Byl jsem také dvakrát členem týmu v soutěži CanSat, kdy jsme měli za úkol sestavit miniaturu družice.

Jak kouká na tvoje nadšení pro techniku rodina?

Převážně mají doma strach, že vyhoříme. Stal jsem se mistrem v maskování různých propálených a vyleptaných míst, skvrn a podobně. Na druhou stranu jsou samozřejmě asi rádi.

Kde se vidíš v budoucnosti?

Nejvíc se mi teď líbí spolupráce v oblasti dronů, má to velkou budoucnost. Výhledově je to otázka, zatím je pro mě těžké na ni odpovědět. Určitě chci zůstat u techniky. Nemám jasno ani ohledně vysoké školy. Titul považuju za benefit, ale šikovnost člověka ani úspěšná budoucnost na něm nestojí.

 Titul považuju za benefit, ale šikovnost člověka ani úspěšná budoucnost na něm nestojí.