Jak fotit krabicí od bot aneb Objevte magii camery obscury

Dnešní digitální svět je posedlý daty. Ne jejich kvalitou, ale množstvím a takzvanými výstupy, ať jsou jakékoliv. Jako by se řídil heslem „Pokud produkuji data, žiji, jsem k užitku“. S camerou obscurou se nefotí jako s digitálem, „nepokropí“ se krajina, jak to trefně nazvala fotografka Dagmar Hochová. I když přitom mimoděk oprášíte základy optiky, jde víc o uměleckou než technickou činnost, jejímž předpokladem je trpělivost. Nemíří k dokonalosti, nehoní se za maximální ostrostí snímků ani za barevností, která se již vymyká té přírodní, jen aby šokovala. Při focení touto starou metodou jde člověk proti proudu času. Je to věc takřka terapeutická, do které se však může pustit kdokoli z vás. Třeba vám učaruje stejně jako mně. Neboť díky ní ve světě kolem objevuji stále nová kouzla.

Jak si ji vyrobíte?

Stačí jakákoliv papírová krabice, která je z tuhého materiálu, třeba od bot, fénu nebo od mixéru, kterou jsem zvolil já. Zevnitř ji vytřete černou tuší. Pak zalepte černým papírem rohy a jiná místa, jimiž by dovnitř mohlo vnikat světlo.

V jedné straně krabice vyřízněte ve středu stěny kolečko, které pak překryjte třeba alobalem. Alobal přilepte ke krabici tak, aby byl napnutý. V průsečíku uhlopříček strany krabičky do něj propíchněte co nejslabší jehlou otvor. Já jsem použil jehlu, kterou se pravděpodobně navlékají drobné korálky. Tak fotím otvorem o průměru pouhých 0,3 milimetru. V zásadě platí, že čím je dírka menší, tím větší máte hloubku ostrosti (u průměru dírky 0,2 mm vzniká clonové číslo 100), ale menší světelnost „objektivu“. A čím je užší materiál, do kterého je dírka provrtána, tím vznikne širší úhel záběru.

Dále si opatřete v papírnictví víceúčelové lepicí gumy v podobě čtverečků. Ty umístěte dovnitř krabice naproti otvoru tak, abyste mohli dovnitř přilepit fotopapír. Vzdálenost fotopapíru od protější stěny s dírkou je ohnisková vzdálenost. Čím je větší, tím déle pak musíte exponovat. Fotopapír všech možných formátů, citlivostí a gradací stejně jako ostatní chemikálie, vývojku a ustalovač lze objednat ve firmě Foma na jejích webových stránkách. Kdo si někdy vyráběl fotky sám, ví, že s fotopapírem je třeba manipulovat jen v temné komoře při červeném nebo žlutozeleném světle.

Po uchycení fotopapíru na zadní stěnu krabičku světlotěsně uzavřete. Je dobré si vyrobit jakési papírové víko z kartonu a tím místo, kudy jste dovnitř vkládali fotopapír, přiklopit. Otvor, jímž se exponuje, zakryjte provizorní krytkou. Fantazii se meze nekladou. Mně například tuto službu dělá víčko od sklenice s paštikou, které jsem přichytil gumičkou.

Krása je všude kolem

A pak už stačí vzít krabičku na místo, kde hodláte exponovat. Sundáte krytku a po expozici ji zase přiklopíte. Pro nádherný záběr nemusíte chodit daleko, uvidíte, že nejhezčí fotky uděláte tam, kde byste to třeba ani nečekali.

Vaší fantazii se meze nekladou, ovšem možná na začátku oceníte pár dobře míněných rad. Pro krabici-cameru obscuru vyhledejte rovný a stabilní povrch a zatižte ji shora, aby se nehýbala. Mám za tímto účelem po ruce starou dlaždici, na kterou ještě položím podle potřeby třeba kámen, který na místě focení najdu. Počítejte s tím, že expoziční doby bývají dlouhé, od dvou minut při plném slunci do půl hodiny; v šeru údolí jsem exponoval záběry i hodinu a půl. Vše závisí na množství světla a denní době. Víc vám poradit nemohu, je třeba se naučit „číst světlo“. Postupujte metodou pokus–omyl. Tak to dělám taky. Leccos se pokazí, ale někdy docílíte i půvabu nechtěného.

Jak už jsem zmínil, snímek se pak vyvolává v temné komoře s červeným nebo žlutozeleným světlem klasickou metodou, tedy ve vývojce a ustalovači. Vznikne negativ, který pak snadno převrátíte ve skeneru v pozitiv. Kdo se chce obejít bez současných technologických vymožeností, může exponovat na film a snímek kopírovat pod zvětšovákem nebo jako kontaktní fotku (u větších formátů filmů). Přiznám se, že tento postup jsem však dosud nezkoušel.

Nejlépe vycházejí motivy blízké krajiny, lesních interiérů či městských zákoutí. Podle mých zkušeností je dobré vyhýbat se volné obloze, která září příliš jasně. Krabička není vybavená sluneční clonou, budete-li exponovat proti slunci, dbejte na to, aby sluneční paprsek nedopadal přímo do otvoru. Můžete si pomoci papírovým kšiltem přilepeným shora na krabičku, to zvláště tehdy, nachází-li se slunce vysoko na obloze. Také je třeba počítat s tím, že střed snímku bude více osvětlen než okraje a rohy, protože se nachází k otvoru nejblíže. Motivy, které ve svém středu mají místa temnější než na perifériích, vycházejí velmi zajímavě.

Najděte si ta svá místa

Během několikaminutové expozice jsem se zrakem vpíjel do motivu. Pulzovalo-li slunce, jak přes ně pluly mraky, střídavě jsem prosil: „Ještě chvilku mi posviť, ano, takhle, děkuju. A nyní na chvíli přestaň, aby se prokreslily i stinné části.“ Uvidíte, že vás to chytne stejně. Ucítíte to vzrušení, vášeň i zvědavost a budete se chtít na svá místa vracet pro nové záběry, protože s nimi navážete vztah. Alespoň tak to mám já. Tvrdím, že nemusím jezdit na kraj světa za krásou a nejhezčí fotky jsem pořídil na Šumavě, kde žiji, třeba u Losenice nebo na Malém Polci. Vracím se na stejná místa, protože mi přirostla k srdci.

I vy se na ně vracejte za rozličného počasí a v různých denních i nočních hodinách tak, jako poznáváte milovaného člověka, když má chmurnou i rozjásanou náladu. Je to dobrodružství vztahu, nikoliv reportáž a hledání senzace. Přicházíte se svou malou nocí uzamknutou v papírové krabici. Tam se beze svědků zobrazí to, co určíte jako zaznamenáníhodné. Fotografování camerou obscurou je i druhem meditace. Zůstaňte se svým motivem sami, našlapujte opatrně. A naslouchejte pozorně. Je to tak prosté, že by vám to mohlo utéct.

Učte se od mistrů, jakým byl Josef Sudek. Nehledejte za každou cenu exkluzivní a atraktivní motivy, setrvejte ve své městské čtvrti, na své zahrádce nebo v parku, kam dohlédnete z okna. Pamatujte na to, co učil Lao-c’: „Čím dále kdo jde, tím méně poznává.“ Ostatně, camera obscura vás pomalé soustředěné práci s motivem naučí. Krabičku nabijete filmem či fotopapírem, dojdete na místo, exponujete a pak se musíte vrátit domů do temné komory, obrázek schovat a kameru nabít znovu. Při práci touto metodou si každý záběr velmi dobře rozmyslíte.

Text a foto: Roman Szpuk