Učitelé by měli nadchnout děti pro obor, který studují

Budou chtít mileniálové a generace po nich následující ještě pracovat? A jak je získat na svou stranu? Povídáme si s Lucií Spáčilovou, která působí patnáct let v oblasti vzdělávání top managementu a personalistů.

Tak jak je to s těmi mileniály? Přichází na pracovní trh línější generace?

Rozhodně je to generace odlišná. Nerada slyším výroky jednoznačně prohlašující, že je horší. Protože pravděpodobně to samé si o generaci dnešních čtyřicátníků či padesátníků říkaly předchozí generace, jen o tom nepořádaly konference a nepsaly o tom tolik v novinách. Je to prostě vývoj, ať se nám to líbí, nebo ne. V každé generaci vždycky budou lidé, kteří chtějí pracovat, a také ti, kteří se budou snažit práci vyhnout.

Čím je životní úroveň vyšší, tím se stávají základní věci pro přežití větší samozřejmostí. To, na co starší generace pracovala léta, si dnes můžeme dovolit z pár platů. Nicméně v současnosti chtějí lidé to, co si předešlé generace ani nedokázaly představit, že by vůbec mohly mít. A to je vrací zpět k potřebě pro to něco udělat.

Pro lidi je přirozené fungovat jako jedinec, jako člen rodiny a také jako součást nějaké skupiny (firmy), která se o něco snaží. Proto si myslím, že není třeba obávat se toho, že by nové generace prostě přestaly pracovat, je jen potřeba porozumět jejich pohledu na život a propojit „staré potřeby“ s „novými očekáváními“.

A jak bychom s tímhle přístupem v duchu „work-life balance“ u zaměstnanců do budoucna podle vás měli pracovat?

V první řadě je vhodné dobře objasnit, o co vlastně jde, aby se nestalo, že někdo bude používat work-life balance jako omluvenku v případě, že je neproduktivní, nebo dokonce když se mu nebude chtít do práce. Pokud někoho jeho práce baví, je ochoten se jí věnovat i víc než jen osm hodin denně, a stejně tak si najde čas, když ho baví i něco v jiných oblastech života.

Není třeba se obávat, že by nové generace prostě přestaly pracovat, je jen nutné porozumět jejich pohledu na život a propojit „staré potřeby“ s „novými očekáváními“.

Češi často nevyužívají svůj potenciál

Jaká osobnostní vlastnost Čechům podle vás nejvíc chybí?

Podle výsledků osobnostních testů, které už patnáct let denně vídáme, je to zodpovědnost. Jen je potřeba si uvědomit, že tím nemyslíme zodpovědnost typu „splním, co slíbím“. Zodpovědnost je ve své podstatě schopnost vidět sebe sama jako zdroj či příčinu toho, co se stalo. Naopak nezodpovědnost je tendence vidět příčiny všude jinde, jen ne u sebe.

Vídám mnoho úspěšných lidí, kteří si ale často neuvědomují, jak dosáhli svého úspěchu. Někdy mají pocit, že to bylo pouze štěstí nebo se stali hříčkou nějakých okolností, které s nimi neměly nic společného. Můžeme říct, že jsou vlastně nezodpovědní, protože nevyužívají svůj potenciál.

Vstup techniky do čím dál tím většího množství oborů je zjevný. Jak by měly české firmy na tento trend správně reagovat, aby lidé tyto změny bez problémů přijali?

Ano, většina oborů je technikou poznamenána a s tím se posouvají i požadavky na zaměstnance. Naštěstí se to děje postupně a lidé si zvykají na to, že se věci rychle vyvíjejí. Ne každý je schopen porozumět nové technologii nebo začít používat zcela nový stroj. Zaměstnanec je nadán určitou mírou bystrosti, která mu dovoluje přesně pochopit a použít novou techniku či technologii. Pokud jde o méně bystrého člověka, může se snadno stát, že se nebude držet instrukcí nebo na něco podstatného zapomene. A to může mít pro společnost drahé následky. Pokud se tedy firma rozhodne aplikovat novou technologii nebo novou techniku práce, měla by v první fázi využít nejbystřejších lidí z týmu a s těmi ostatními projít pečlivě připravený program, který minimalizuje jejich chybovost.

Jaká je podle vás role vzdělávání?

Vzdělávání je důležité, ale není samospasitelné. Pokud student prochází vzdělávacím procesem jen proto, že musí nebo že se to od něj očekává, ale sám doopravdy o vzdělávání nemá zájem, je to pro ty, kteří ho vzdělávají, extrémně těžký úkol. A výsledek je nejistý. Vzdělání je skvělá věc, pokud se potkají obě strany ve stavu zájmu. Tedy učitel, který opravdu chce naučit, a také student, který má zájem se učit. Znám nemálo případů, kdy se lidé věnují zcela jinému oboru než tomu, který vystudovali. Díky silnému zájmu o nový obor pak jsou schopni naučit se všechno, co potřebují.

Na co by se podle vás učitelé ve školách měli u dětí zaměřovat, aby potom obstály na pracovním trhu?

Poslední dobou všude slyšíte, že je to praxe, a určitě je to podstatný bod. Já ale vidím ještě jednu důležitou věc, která vede k perfektním výsledkům, když se učiteli povede. Je to schopnost probudit v dětech zájem o nějaký konkrétní obor, oblast nebo práci. Přivést je k myšlence, že právě ten obor, který studují, je to, čím mohou být ostatním užiteční, a že na něj mohou být právem pyšní. Neznechutit jim jejich budoucí uplatnění, ale naopak je vytáhnout z nudy do opravdového zájmu.

Neškatulkujme

A na co by se měly naopak zaměřit děti samotné, aby obstály?

Sama vím, jak je těžké se v mladém věku rozhodovat o tom, jakou cestou se dát. Rodiče mají své představy, okolí vás různě hodnotí, a když si člověk není jistý, snadno se nechá „navrtat“ do školy, kterou pak už jen protrpí a vnímá ji jako ztrátu času. Má rada tedy zní: pokud cítíte, že vás nějaký obor láká, jděte za ním, i když vás ostatní odrazují. Je stokrát lepší, abyste pracovali dál na něčem, co vám dává smysl, než se trápili pro nějakou „lepší budoucnost“, o kterou vlastně nestojíte.

Co je největším nešvarem českých firem při výběru zaměstnanců?

Rádi lidi škatulkujeme. Pokud přichází kandidát z konkrétní pozice, máme tendenci mu hledat podobné nebo totožné místo. Ne všichni chtějí ale pokračovat v tom, čemu se doposud věnovali, a dokonce někteří by byli na jiné pozici nebo ve zcela odlišném oboru mnohem lepší než tam, kde působili doposud. Takže pokud by české firmy víc hodnotily potenciál a nejen položky zkušeností v životopise, prospěly by nejen kandidátům, ale také hodně samy sobě.

A co je naopak tím pozitivním faktorem, když se díváte na Čechy jako na zaměstnance nebo třeba manažery ve firmách?

Ve srovnání s ostatními národy rozhodně patříme mezi ty pracovité. Ani s loajalitou to v České republice není tak zlé, protože Češi v zásadě nechtějí práci měnit příliš často. I když si někdy stěžujeme, existují národy, které mají v těchto oblastech se zaměstnanci mnohem větší potíže.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv Performia