Miroslav Hradecký: Důležité je, aby učitelé uměli technické předměty učit

Když projíždíte vesnicí Rádlo, ležící poblíž silnice z Turnova do Liberce, a hledáte v kopci pod kostelem místní školu, napadá vás, že ne náhodou dostala letos titul Obec roku 2014. Upravené domky, malebné zahrádky, všechno v jakési harmonii. A malotřídka? Jakbysmet. I když už pamatuje více než sto let, jak do ní vejdete, je vám tu hezky.

Na návštěvě v technickém království

Miroslav Hradecký řediteluje ZŠ Rádlo od roku 2002. A i náhodný návštěvník pozná, že musí mít u dětí i kolegů velkou autoritu. „Děti potřebují jistotu a systém,“ říká, když zrovna pohledem rovná nějaký hlouček štěbetajících děvčat cvičících na koberci před ředitelnou. Ale přitom je vidět, že se přísně spíš tváří a děti má opravdu rád. Vždyť pro ně – a nejen v Rádle – dělá první poslední.

Přijeli jsme se sem podívat na jejich technické království. Proto stoupáme po schodech do zrekonstruovaných prostor – a pak už se otevřou dveře a my se nestačíme divit, co všechno děti z prvního stupně, když mají správné kantorské vedení, dokážou. Je tu spousta funkčních technických „hejblátek“, jak jim pan ředitel říká, hotových i rozestavěných.

„Víte, je na učiteli, jak děti k technice povede, aby je to bavilo. Razím zásadu, že žáci mají mít přesné zadání, musejí detailně vědět, co se od nich očekává, za jak dlouho. Učitel musí mít propracovanou metodiku. Musí jim umět nastavit splnitelné mantinely, poradit jim, jak si práci zjednodušit, urychlit. A ve výsledku pak sestaví samy třeba i tento soustruh z Merkuru,“ ukazuje na funkční přístroj.

Talenty máme povinnost rozvíjet

„Je také důležité rozpoznat talenty a dát jim prostor. Takový čtvrťák Kuba, který je schopen zapojit ovládání a napájení tohoto soustruhu, řekne: ‚Přijdou sem prvňáci a nůž zajede do kraje, co kdybychom tam dali koncový spínač?‘ Jemně ho navedu: ‚Tady máš dva koncáky, zkus to.‘ Za půl hodiny to má hotové a povídá: ‚Našel jsem diody, tak jsme tam dali signalizaci, aby bylo vidět, že to jede na jednu i na druhou stranu…‘ Pak vím, že se tady zrodil možná geniální mechanik, a já mám jako učitel povinnost to v něm rozvíjet.“

A to je právě problém našeho současného školství. V rámci školního vyučování totiž na technický rozvoj vlastně není prostor. „Jakmile to dáte do předmětu pracovní činnosti, získáte hodinu za měsíc, a to je žalostně málo. V družině už mají děti mnohem víc času, ale záleží na tom, aby tam byl někdo, kdo jim dokáže poradit. Jako ředitel mohu vyčlenit jednu hodinu týdně, vytvořit vlastní předmět a věnovat ho technickému vzdělávání. Ale musím v tom spatřovat smysl – musím mít člověka, který to zajistí – a takových učitelů je na školách málo. Jakmile ho budu mít, mohu jít dál, věnovat práci se stavebnicí víc hodin, aby děti mohly úkol dokončit, když ho rozdělají.“

Proč, když je v tomto naše školství poměrně liberální a  pružné, je výsledek katastrofální? „Protože není nikde stanoveno, co má dítě na  konci vzdělávacího období přesně umět. Rámcový vzdělávací plán je napsaný velmi obecně. Na prvním stupni jsou v něm zahrnuty práce s konstrukční stavebnicí, ale na druhém stupni je to už koncipováno jinak. Tam je to rozděleno do několika oblastí a všichni si nejspíš vyberou to, co je v praxi nejpohodlnější. Takže si hrají u PC na projektové manažery, upravují fotky, dělají design webových stránek, a jakmile vypnou počítač, tak to končí. Nikde jsem ještě neviděl oficiální analýzu, na kolika procentech škol se děti za celou dobu výuky vůbec nedostanou ke kladívku a šroubováku. Odhaduji, že jsou to minimálně tři čtvrtiny. Na mnoha školách zrušili dílny. Není kde podobné dovednosti vyučovat. Vracet se k tomu zpátky bude velice drahé – jak z hlediska materiálních nákladů, tak i lidských zdrojů. Na hodně školách totiž nemá ani dílny kdo kvalifikovaně učit. Nevím, nakolik tyto aprobace fakulty v současnosti produkují,“ shrnuje dnešní problémy technického školství Miroslav Hradecký.

Jak rozplést tento gordický uzel? Podle ředitele by měl vzniknout tlak rodičů jako daňových poplatníků a samozřejmě tlak firem jako budoucích zaměstnavatelů na ty, co o tom rozhodují. Řečí už bylo dost a je nejvyšší čas na správné činy. Pokud se to má posunout dopředu, musí se například řešit i situace na průmyslovkách, kde odcházejí do  důchodu poslední učitelé, kteří ještě technické předměty umějí učit.

„Za dobu svého působení ve školství vím, že děti jsou neuvěřitelně šikovné. A nejlépe se jim vštěpují dovednosti a znalosti do devíti deseti let. Právě na prvním stupni je vhodná doba na to, dát jim do ruky nástroje v tom nejširším slova smyslu a naučit je s nimi pracovat, posílit jejich sebevědomí, přitáhnout je k práci rukama. U nás navíc funguje to, že si děti naprosto samozřejmě návyky předávají. Čtvrťák učí prvňáka, jak to udělat, aby nasadil matičku na šroubek co nejrychleji, jak se k práci postavit,“ uzavírá ředitel rádelské základní školy a dodává: „A taky že je nutné po práci uklidit všechno na své místo.“